Svatovalentinská poutní mše v Novosedlicích

V kostele svatého Valentina v Novosedlicích u Teplic se konala v neděli 14.2. poutní mše. Tento kostel byl založen roku 1384, do současné podoby přestavěn v letech 1710-1711. Před jeho hlavním vchodem stojí zděná zvonice postavená roku 1735 se zavěšeným zvonem od Richarda Herolda z roku 1929.
Svatý mučedník Valentin podle pramenů skutečně existoval, pravděpodobně se jednalo o biskupa z Terni, který zemřel roku 268-269 mučednickou smrtí. O podrobnostech z jeho života koluje několik legend. Jedna vypráví, že tajně oddával zamilované dvojice, protože tehdejší císař zakázal sňatky - domníval se totiž, že ženatí muži špatně bojují. Během obřadu vtrhli do kostela císařovi vojáci, dvojice právě oddaná ještě stačila uprchnout, ale Valentina zatkli a popravili. Manželské páry, které tajně oddal, pak nosily pod okna jeho vězení dopisy a dárky, u jeho hrobu se začali scházeli snoubenci a obdarovávali se květinami. Podle jiné legendy zázračně uzdravil nevidomou dceru prefekta, což vyvolalo hněv místních pohanů. Ti vtrhli do prefektova domu, Valentina odvlekli a sťali. Další legenda zdůrazňuje, že pomáhal jako lékař mučeným ve vězení. Je zobrazován jako biskup s nemocným dítětem u nohou, biskup odmítající uctívat modlu, popravovaný biskup, nebo jako kněz s mečem a sluncem v ruce nebo jako kněz navracející slepé dívce zrak. Stal se patronem manželů, snoubenců, zamilovaných, mládeže, ale také cestovatelů, včelařů a epileptiků. K jeho atributům patří ptáci, květiny a růže.
Poutní mše proběhla za účasti litoměřického biskupa Baxanta. Tématem kázání byla věta z prvního čtení proroka Jeremiáše o člověku doufajícím v Hospodina, který je "jako strom zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku, když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce." (Jr 17, 5-8)
Strom vyhání kořeny k vodě, zdůraznil v úvodu Mons. Baxant. Co je na tom, že kořeny hledají cestu k vodě, aby nezahynuly? Starozákonní proroci byli básníci a romantici, měli vztah k přírodě, uměli žasnout. Voda pod zemí je jako drahocenný poklad. V tomto obraze se může vidět každý z nás, protože každý člověk je krásná rostlina. Není to nějaká pohádka z botaniky nebo biologie. Také starý strom bývá urostlý a krásný, ne však tím, že se naparuje před lidskýma očima, ale zdravím svých výhonků. Jsou to mezilidské vztahy, propojenost, vklad rodičů, vše, co jsme vstřebali, čemu jsme se naučili, co jsme si vložili do srdce - podle toho se pak projevujeme navenek. Lidská společnost bez kořenů nemá na čem stavět, ztrácí budoucnost. Kořen ukrytý pod zemí nelze vidět. Hodnotné není jen to, co se třpytí, na co dopadá jas slunce, co můžeme vidět, změřit, ohmatat. Jsou i neviditelné skutečnosti, bez kterých nelze existovat. Lásku nevidíme, nemůžeme ji chytit do ruky ani ji pohladit. Lidé, kteří se mají rádi, se projevují navenek, ale nestačí na někoho se jen sentimentálně dívat, je nutné se pro něho obětovat, chtít jeho dobro, ustoupit do pozadí, nemyslet na sebe.
Kořeny hledají cestu ke spodní vodě. Kdo je popohání, natahuje, kdo jim ukazuje cestu, kdo jim to nařídil, kdo jim ukázal, jak se to má v podzemí odehrávat? Je to náhoda? To, nad čím prorok zpívá a jásá, bylo do nás vloženo Stvořitelem. Jsou to zákonitosti, z nichž se radujeme, informace, inklinace, tíhnutí v nás. Máme se mít rádi, držet při sobě, pomáhat si, podporovat se, obětovat se. Není to žádná bigotnost ani fanatismus. Nemusíme se o tom přesvědčovat. Pokud se o tom začneme přesvědčovat, znamená to, že něco není v pořádku.
Závěrem otec biskup upozornil, že sv. Valentin není jen patronem zamilovaných, ale především mučedník, který prolil pro Krista svou krev. Tím nám připomíná, že v tomto světě žijí nemilovaní lidé. Podobně jako nemilované děti, které se narodí, aniž jsou vítané, nikdo se na ně netěší. Tito lidé jsou přehlíženi, odsouváni na okraj a do ústavů. Měli bychom si na ně aspoň vzpomenout, pokud pro ně nemůžeme udělat víc.

Fotodokumentace:

https://www.facebook.com/album.php?aid=16783&id=1780185559&l=71763dc248