Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy
Palachův týden a moje zážitky s StB
V předchozích dnech se vynořilo mnoho vzpomínek a svědectví z Palachova týdne roku 1989. Protože jsem se do toho tenkrát také trochu namočila, uvádím zde svoje zážitky.
V listopadu 1988 jsem se přestěhovala do Ústí nad Labem, kde nabízeli lékárníkům bydlení v garsonce na ubytovně polikliniky s výhledem získat vlastní byt. Měla jsem za sebou první rok praxe v jedné venkovské lékárně. Tou dobou jsem byla usmrkaná konvertitka asi tři roky po křtu, nedávno biřmovaná.
Ještě jsem ani nevybalila všechna zavazadla a už jsem se vypravila 10. prosince téhož roku na demonstraci ke Dni lidských práv na Škroupovo náměstí. Tato demonstrace byla povolená, proto se tam nic zvláštního nestalo. Poprvé jsem uviděla Václava Havla s amplionem na střeše nějakého auta. Už si nepamatuji, co říkal, jen to, že se úvodem omluvil, že není táborový řečník. Asi nikdo netušil, že tam mluví budoucí prezident. A už vůbec jsem netušila, co v následujícím roce zažiji.
Nevím, kdy jsem poprvé uslyšela na rozhlasové stanici Svobodná Evropa, že se bude na Václavském náměstí konat 15. ledna 1989 pietní akce k výročí sebeupálení Jana Palacha. Zaujalo mě, že jde o nepovolenou akci. Tak jsem se rozhodla tam jet spíše ze zvědavosti, co se bude dít, když to není povolené.
Nesmírně mě pobavil dnes již zesnulý královéhradecký arcibiskup K. Otčenášek, tenkrát biskup bez státního souhlasu, který působil jako duchovní správce v sousedních Trmicích. Bylo mu už skoro sedmdesát let. Když jsem mu sdělila, že pojedu na nepovolenou demonstraci, prohlásil nadšeně: „Kdybych byl mladší a neměl instrukce z Vatikánu, že se mám v zájmu získání státního souhlasu držet těchto akcí stranou, hned bych jel s tebou!“ Vypadal v té chvíli jako kluk toužící po dobrodružství, které mu rozvážní rodiče zakázali. Dodnes se musím smát představě, jak sedmdesátiletý otec biskup prchá ve vlající klerice s ostatními demonstranty před obušky a vodními děly.
Dopoledne toho dne jsem šla na nedělní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem, kde jsem ještě skoro nikoho neznala. Poprosila jsem Boha, aby mě provázel a chránil, kdyby se na Václaváku náhodou něco dělo. I když jsem neměla představu, co by se tam mělo jako dít.
Když jsem v závěru mše vstala, praštila jsem se hlavou o kazatelnu, až se mi udělaly mžitky před očima. To byl můj první zážitek. Ještě jsem ani nevyrazila, a už jsem málem přišla k úrazu.
Z kostela jsem zamířila rovnou na nádraží a nastoupila do rychlíku na Prahu.
Účastníky pietního aktu jsem nespatřila ani z vrtulníku, asi jako většina přítomných. Na Václavské náměstí jsem se vůbec nedostala. Když jsem dorazila, už nevím z jaké strany, viděla jsem jen zátarasy, kolem nich davy rozezlených lidí, všude se hemžili příslušníci SNB v zelenohnědých uniformách s červenými nárameníky, vepředu stál nehybně a výhružně kordom policajtů v bílých helmách a s obušky v ruce.
Uvízla jsem mezi více lidmi v podchodu nějakého domu. Demonstranti se hádali a překřikovali s příslušníky, kteří je odmítali pustit dál. Nějaký příslušník hulákal do amplionu, že toto shromáždění je nepovolené, jestli se účastníci nerozejdou, bude vydán příkaz k zásahu. Odpovědí bylo pronikavé hvízdání a rozhořčené protesty.
Nevím, jak dlouho to dohadování, překřikování a hvízdání trvalo. Ani nevím, jestli někdo zavelel k pochodu nebo ten krok vpřed vznikl jen spontánně – dav demonstrantů se náhle pohnul jako jeden muž a vyrazil přímo proti policejnímu kordomu. Vyrazila jsem také, zmocnilo se mě nadšení a vzrušení. Byla jsem ráda, že se konečně něco děje. Už mě nebavilo tam jen stát a poslouchat, jak se dohadují a překřikují.
Policajti v bílých helmách vyrazili proti nám, nastala mela. Octla jsem se přímo uprostřed bitevní vřavy. Nad demonstranty lítaly obušky, do všech stran stříkala vodní děla. Mezi prchajícími bylo několik vyděšených babiček s nákupními taškami, které si zřejmě šly jen nakoupit a připletly se mezi demonstranty.
Demonstranti skandovali: „Gestapo! Svobodu! Hanba!“
Zdrhli jsme zpátky do podchodu, odkud jsme vyrazili. Policajti v bílých helmách nás obstoupili a bránili nám z podchodu znovu vylézt.
„Proč radši nesedíte doma u televize?“ pokusil se nějaký esenbák o vtip. „ Zrovna dávají Eva tropí hlouposti.“
„A nejen Eva!“ odsekl někdo z demonstrantů.
Proti mně stál vysoký hezký tmavooký kluk v bílé helmě a s obuškem v ruce, přibližně mého věku. Naše pohledy se několikrát setkaly. V jeho očích jsem četla rozpaky, zmatek, bezradnost. Řekli mu, že bude zasahovat proti nebezpečným protisocialistickým živlům, a teď měl proti sobě slabou bezbrannou holku. Nevěděl, co se mnou, nebo do jaké kategorie mě zařadit. Asi myslel, že jsem se tam připletla omylem. Bylo na něm vidět, že by se se mnou radši sešel při úplně jiné příležitosti a za jiným účelem.
Podařilo se nám opět proniknout blíže k Václavskému náměstí. Příslušníci v bílých helmách se postavili jeden vedle druhého, drželi před sebou ve vodorovné poloze obušky a tlačili násdo přilehlé ulice. Nacházela jsem se v řadě, která s nimi byla v bezprostředním kontaktu, dodnes si pamatuji tlak obušku na ramenou. Policajt, který mě strkal před sebou, měl z toho docela legraci.
Asi desetiletý kluk v teplákové soupravě a s fotoaparátem v ruce vyskočil na nedaleké lešení, udělal několik snímků a seskočil zase do davu. Demonstranti mu nadšeně zatleskali. Zajímalo by mě, jestli se mu ty snímky povedly a jestli je později nějak využil.
Tak začal Palachův týden. O jeho daším průběhu jsem se dozvídala z komunistických médií, kde se mluvilo a psalo o řádění protisocialistických živlů, a z vysílání Svobodné Evropy.
Moje dobrodružství mělo ještě dohru. Na pracovišti, kde jsem začala působit, se vytvořily dvě skupiny, jedna protikomunistická, která nadávala na režim, druhá skupina režim a komunisty hájila. Takové polarizace vznikaly tou dobou asi všude. Diskutovalo se i o tom, co se vlastně dělo na Václavském náměstí. Tak jsem se pochlubila, že jsem se toho zúčastnila osobně. Vzpomínám si, jak se v té chvíli ode mě všichni odtáhli a přestali o tom mluvit. Že se odtáhly kolegyně hájící komunistický režim, tomu jsem se nedivila. Udivilo mě, že se odtáhli i ti, kteří režim kritizovali. Čekala jsem, že je to bude zajímat. Možná patřili k těm, co jenom mluví, kritizují a nadávají, ale vystoupit nějak konkrétně si netroufají a s někým, kdo se do toho trochu víc namočil, nechtějí mít nic společného.
Vzápětí přišlo předvolání k výslechu na SNB. Ve své hlouposti a naivitě jsem netušila, že na každém pracovišti působí nějaký informátor a udavač. Takže se to dalo čekat. Zajímalo by mě, jestli ta osoba, která mě udala, byla z té prokomunistické nebo protikomunistické party.
Následovalo také předvolání před vedení polikliniky, které tvořili samozřejmě samí kovaní komunisté.
Moje výslechy na StB líčím v připravované autobiografické knize a ve vzpomínkách na dnes již zesnulého arcibiskupa Otčenáška. Když ze mě vyšetřovatelé vytáhli, že ho znám, o to více se na mě zaměřili. Otec biskup byl pro ně nebezpečný třídní nepřítel, přestože byl dávno rehabilitovaný. Evidovali ho jako osobu II. kategorie nebezpečnosti. Byli jsme opravdu nebezpečné duo, sedmdesátiletý pán a nezralá konvertitka. Asi došli k názoru, že spolu na trmické faře připravujeme nějaké protistátní spiknutí. Režim se už chýlil ke konci, zřejmě se už báli kdekoho.
Vtipné bylo, že jsem se s otcem biskupem zas tak intenzívně nestýkala, protože Trmice byly dost z ruky. Jezdila jsem tam občas na mši a ke svátosti smíření. Ta se konala pochodováním s otcem biskupem podél kaple na dvorku sem a tam. Bylo to prý nějaké opatření proti odposlechům. Ale jinak jsem neměla s otcem biskupem o mnoho víc kontaktů než babičky, co tam chodily na mši. To by pak museli předvolat k výslechu každou farní babku.
StB byla jediná, kdo o mě v novém prostředí projevil srdečný zájem. Mezi místními katolíky jsem jako nová příchozí neměla žádné kontakty. Věřící byli pochopitelně ostražití, když se objevil někdo neznámý. V Trmicích působilo neokatechumenátní společenství, které mě však nepřijalo. Jednak mi nedůvěřovali a jednak byli ve fázi, kdy už nové zájemce neberou. Takže nevím, co ode mě StB chtěla a co jsem jim měla říkat. Ale o to více mě podezírali, že něco tajím.
Tou dobou jsem si pořídila nový fotoaparát a začala vášnivě fotit, nejradši přírodu nebo architekturu. Samozřejmě to ze mě vytáhli. Jeden z vyslýchajících se zaradoval, že on taky rád fotí, že máme společného koníčka. Od té doby na fotografování často zaváděl řeč, asi aby ze mě něco dostal. Několikrát na mě nečekaně udeřil, jestli jsem nefotila na demonstraci na Václavském náměstí. Opakovala jsem, že ne, protože fotoaparát jsem si pořídila až později.
Potom následovaly další demonstrace, kterých jsem se už nezúčastnila. Vyšetřovatelé mi totiž výslovně řekli, že pokud se zúčastním, tak hrozí důsledky. Přece jen jsem měla trochu rozum a neviděla jsem důvod, proč je zbytečně dráždit. Chtěli po mně, abych jim podepsala nějaké prohlášení, že nepojedu na žádnou demonstraci. To jsem odmítla. Řekla jsem jim, že teda nebudu nikam jezdit, ale žádné prohlášení jim nepodepíšu. Zuřili, ale marně. Prostě jsem si postavila hlavu, že jim nic takového nepodepíšu.
„Takže vy tam nakonec pojedete, přijdete tam k nějakému úrazu, pak budete chodit, všude to ukazovat a dělat nám tady protisocialistickou propagandu! O tohle vám jde!“ Žádný podpis ze mne ale nedostali. Dneska si říkám, že jsem udělala dobře, že jsem odmítla. Kdovíco po mně vlastně chtěli, abych jim podepsala. Zatím šlo jen o nějaké prohlášení, že nebudu jezdit na demonstrace. Příště by možná chtěli podepsat něco víc. Jediné, co jsem jim podepsala, byl protokol o výslechu, nic jiného.
Když se mě pak ptali, jestli jsem byla na nějaké další demonstraci, ujistila jsem je, že ne. Snažili se mě zmást a zeptali se, na kterých demonstracích jsem tedy byla a na kterých ne. Řekla jsem, že jen na demonstraci v neděli 15. ledna. „Ano, to jste už předtím říkala, že jste si tam jela udělat nějaké snímky.“ Chtěli ze mě mermomocí vytáhnout, že jsem na Palachových dnech fotila. Tak jsem zase vysvětlovala a opakovala, že jsem tenkrát fotoaparát ještě neměla. Samozřejmě tomu nevěřili, nebo dělali, že nevěří.
Pak padl návrh, že bychom se mohli sejít někde v neformálním prostředí u vína, když jsem tu tak sama, pokecat si o mém studiu farmacie, profesi a fotografování, když máme tento společný zájem, a také o tom, co se děje zajímavého v církevních kruzích. Ve své naivitě jsem vůbec nechápala, proč mi to navrhl, o co mu jde. Jistě čekal, že budu snadnou kořistí - konvertitka bez zázemí, naivní, nezkušená, psychicky a fyzicky křehká, navíc se zdravotními problémy.
„Pozor, to je otevřená nabídka ke spolupráci!“ upozornil mě tenkrát v Mariánských Lázních P. MUDr. Jiří Slabý, za nímž jsem občas jezdila.
Tak jsem řekla ne. Estébák se rozčílil, že mi to jistě někdo poradil. Kdo jiný než biskup Otčenášek. Začal vyhrožovat, abych si nekazila život, že jsem ještě mladá.
Nevzpomínám si, že by po mně později chtěli podpis nějaké spolupráce. Asi pochopili, že mě tak snadno nezískají, když jsem odmítla nabídku neformálních setkání. Nevím, jak by to pokračovalo dál, jestli by třeba nezvyšovali nátlak a jak bych obstála. To ví jen Pán Bůh.
Pak přišlo svatořečení bl. Anežky, na obzoru byl 17. listopad 1989. Následovaly všem již známé události. To už jsem se vykašlala na nějaký zákaz, nechala jsem všeho a rozjela se do Prahy, kde vypukly demonstrace. V Ústí nad Labem a jiných městech bylo ještě ticho po pěšině. Čekala jsem zase bílé helmy, obušky a vodní děla, ale po ničem takovém ani vidu ani slechu. Jako kdybych se octla v nějakém novém světě. Jen nadšené davy, cinkání klíčemi, projevy z balkónu Melantrichova nakladatelství. Že se kolem Prahy shromažďuje armáda a Lidové milice, to jsem ve svém revolučním nadšení netušila. Ale nakonec k ničemu nedošlo. Na obzoru byla generální stávka.
Na poliklinice se ustanovilo Občanské fórum, které vyzvalo všechny komunisty ve vedení polikliniky, aby odstoupili. Nestačila jsem žasnout, jak moje kolegyně, které se ode mě odtáhly v době, kdy jsem chodila na výslechy StB, a ani slovem mi nevyjádřily podporu, jsou najednou tak aktivní a statečné.
Neměla bych zamlčet, že určitou statečnost projevil ještě před revolucí ředitel polikliniky, i když jinak kovaný komunista. StB na něj dělala nátlak, aby mě vyhodil z práce, ale odmítl. Řekl, že má nedostatek lékárníků a že ho moje soukromé aktivity nezajímají. Na základě této informace jsme se nakonec rozhodli, že naše lékárna pro jeho odstoupení hlasovat nebude.
Později při nějaké vyhrocené situaci na pracovišti jsem jim vmetla, že mě někdo z nich udal. Asi bylo lepší nechat si ten názor pro sebe, ale stalo se. Samozřejmě že se k tomu nikdo nehlásil, všichni byli čistí a nevinní jako lilie a urazili se. Nakonec jsem byla ta špatná já. Jedna kolegyně se mi snažila vysvětlit, že bych toho udavače měla hledat spíše mezi věřícími, protože tam bylo spousta lidí, kteří to hráli na dvě strany. Ale jak jsem už uvedla, mezi věřícími jsem tenkrát žádné kontakty neměla, a o tom, že se chystám na demonstraci, jsem s nikým z nich nemluvila. Přišla jsem jen na mši a pak zase domů. Zmínila jsem se o tom pouze na pracovišti. Takže mě mohl udat jedině někdo odtamtud.
Když se po letech objevily Cibulkovy seznamy a další svazky, měla jsem spíš tendenci se osob na nich uvedených zastávat. Nebyla jsem si totiž jistá sama sebou, jestli jsem taky něco nepodepsala, byť omylem, a ještě se na seznamu objevím.
Dnes už tak naivní ani nejistá nejsem. Podepsání spolupráce probíhalo za určitých podmínek a dotyčný byl dobře informovaný, co podepisuje. V mém případě k takové situaci vůbec nedošlo.
Přesto nemám právo kohokoliv soudit, takový soud patří jen Bohu. Co mi však vadí, že někteří uvedeni na seznamu jsou ve vysokých pozicích nebo se do nich derou. Měli by být skromnější a pokornější, nebo aspoň vysvětlit, za jakých okolností k tomu došlo.
Jinak mi je jasné, že osoby na seznamech, ať už podepsaly spolupráci kvůli výhodám nebo pod nátlakem, jsou oběti, které uvízly v této síti. Ti, kdo tu síť rozhazovali, tam uvedeni nejsou. Ale Pán Bůh si je jednou najde.
Další vzpomínky na toto téma: