Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy
P. MUDr. Ladislav Kubíček
Nabídka knihy o uzdravení na přímluvu zavražděného kněze
P. Kubíčka v knižním eshopu
Příběh o konverzi z ateismu k víře, o hledání duchovní cesty a zápasech s překážkami, nemocemi, duchovními krizemi a hrůzou ze smrti, ale také o mimořádné Boží posile a pomoci, v níž sehrál roli známý katolický kněz a lékař Ladislav Kubíček, brutálně zavražděný v noci 11. září 2004 na faře v Třebenicích u Litoměřic.
Rozhovor ve Zpravodaji plzeňské diecéze (duben 2015)
Lenka Kateřina Tetivová je autorkou několika duchovně zaměřených knih. Mládí strávila na Karlovarsku, nyní žije a působí v litoměřické diecézi. Je absolventkou Teologické katolické fakulty UK v Praze a členkou řádu Zasvěcených panen. V poslední době vydala dvě knihy, věnované zavražděnému P. Ladislavu Kubíčkovi.
LISTY BOŽSKÉ ÚTĚCHY KRVÍ PODEPSANÉ
SVĚTLO A TEMNO, VELEBTE PÁNA!
Co vás přivedlo k napsání těchto dvou knih?
Myšlenka napsat první knihu se zrodila v den Ladislavovy mučednické smrti 11.9.2004. Telefonovala jsem jedné starší paní a zmínila jsem se, že mám někde v zásuvce uložené jeho dopisy. Naléhala, ať je nevyhazuji, že o takové materiály může být jednou zájem. "Teď se modlíme za něho, jednou se možná budeme modlit k němu," slyším ji jako dnes.
V té chvíli jsem pocítila silný vnitřní impuls. Proč sedět nečinně u zásuvky s dopisy a čekat, až se o ně jednou někdo začne zajímat. Proč ten proces neurychlit, nevynést jeho myšlenky na světlo. Tak vznikly Listy božské útěchy krví podepsané.
Druhá kniha začala vznikat v den pátého výročí jeho mučednické smrti. Prosila jsem u jeho hrobu v Kunštátu o uzdravení. Tenkrát jsem zápasila s těžkými zdravotními problémy a krizí víry. O rok později jsem vyrazila ve stavu beznaděje do Třebenic na zádušní mši. Cestou jsem vedla s otcem Ladislavem vzrušený rozhovor o svých nemocech a situaci. Večer mi ujel poslední autobus, musela jsem pěšky do vzdálených Lovosic. Brzy se setmělo, zabloudila jsem v okolí rozestavěné dálnice D8. Tam jsem prožila řadu dobrodružných a napínavých situací, v nichž jsem zakusila silnou Boží pomoc a nečekané uzdravení. Podezírám P. Ladislava, že v tom má prsty.
Jak jste vnímala a prožívala váš vztah s P.Kubíčkem, co pro vás tento člověk znamenal?
P. Kubíčka mi doporučili, když jsem ještě jako redaktorka Katolického týdeníku hledala kněze z litoměřické diecéze, který by nám napsal duchovní úvahu. Jeho článek jsem už nestihla vydat, protože vzápětí začalo v redakci propouštění, které se podepsalo negativně na mém zdravotním stavu. Vyvrcholilo to onkologickou diagnózou a dalšími nemocemi.
V tomto těžkém období jsem si s ním začala dopisovat a jezdit za ním. Ne že by mě s ním pojil nějaký zvláštní osobní nebo přátelský vztah, jak tomu bylo v případě MUDr. Svatošové. Byla jsem jen penitentka a duchovně vedená, jakých měl mnoho.Jeho dopisy jsem hned po přečtení házela do zásuvky. Něco mi bránilo házet je do koše - jako kdybych tušila, že jejich čas jednou přijde. Je také zajímavé, že jsem je házela do stejné zásuvky. Kdybych je házela do více zásuvek plných papírů a materiálů, nevím, jestli bych je dohledala.
Co ve vás zanechala jeho mučednická smrt? Zejména v druhé knize se zabýváte odkazem otce Ladislava pro vás samotnou, byla to potřeba nějak se s jeho odchodem vypořádat?
Zpráva o jeho smrti mě zastihla, když jsem s ním už nebyla v kontaktu. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval, neměla jsem sílu za ním dojíždět, přestala jsem mu i psát.
Po té zprávě mnou proniklo intenzívní vědomí, že jsem se setkávala s opravdovým světcem. Jeho mučednická smrt vrhla světlo na jeho myšlenky a dopisy pohozené v zásuvce. Právě to mě přimělo zásuvku otevřít.
Bylo těžké knihy vydat?
S první knihou to bylo relativně jednoduché. Rukopis přijala ochotně Matice cyrilometodějská. Vzpomínky na Ladislavovu smrt byly ještě živé a v MCM působil jako redaktor jistý svérázný člověk, kterého příběh zaujal. Navrhl mou knihu k vydání, ale pak odešel a práce na knize se zpomalila, občas i zastavila. Bylo to nekonečné čekání, navíc mi vadilo, že nemám možnost ovlivnit konečnou podobu knihy. Ale na druhé straně jsem se nemusela o nic starat, jen jsem odevzdala text a bylo to.
MCM měla zpočátku zájem i o druhou knihu, ale když jsem ji napsala, sdělili mi, že prodejnost Kubíčkových knih i knih o něm klesá, proto si na vydání netroufají. Je to zvláštní pocit dozvědět se po dvou letech intenzívní práce, že o dílo už není zájem. Necítila jsem však žádnou beznaděj. Jen mě to utvrdilo v přesvědčení, že je v Božím plánu, aby kniha vyšla.
Další dvě katolická nakladatelství rukopis odmítla, přestože z něj viděli jen několik úryvků. Jedna z námitek zněla, že příběh je moc osobní. Nevím, jaký by měl být, když se to stalo mně. Terezička z Lisieux a Faustyna Kowalská se vyjadřovaly mnohem osobněji. Obrátila jsem se na malonákladové nakladatelství, kde mi umožnili vytvořit si vlastní podobu knihy. Známý literární kritik prof. J. Med mou knihu hodnotil výborně, přesto jsem ji do katolické knižní distribuce nedostala.
Mnoho katolických spisovatelů nemohlo za totality vydávat knihy. Avšak ani dnes nemají šanci, pokud jim chybí známosti a nejsou extrémně extrovertní. Nevidím však důvod k pesimismu a beznaději. Převažuje radost, že mohu být Božím nástrojem a neužitečnou služebnicí.
Chystáte ještě další literární činnost?
Mám v plánu posbírat a vydat knižně všechny články, které jsem napsala o nemocných a nemocech. Kdysi jsem začala psát o sv. Zdislavě, s níž jsem měla intenzívní duchovní zážitek. Pak mě převálcovaly zdravotní problémy, potom přišlo nečekané uzdravení. Dá-li Bůh, snad někdy knihu o sv. Zdislavě dokončím.
Za rozhovor děkuje Alena Ouředníková