Duchovní život, knihy, názory, komentáře, úvahy, zprávy

Nic nového pod sluncem

09.06.2010 20:41

  V době života podezírání, po smrti rehabilitace, za několik století kanonizace

Když nahlédneme pozorněji do církevních dějin a životopisů svatých, nemůžeme přehlédnout opakovaný jev. V době svého pozemského života zakoušeli tito lidé od církve despekt, nedůvěru, podezírání, výsměch, někdy i perzekuci, po smrti rehabilitaci a za několik století svatořečení, v případě některých spojené s udělením titulu učitel (učitelka) církve. Příkladem je Kateřina Sienská, Terezie z Avile, v současnosti Mary Ward nebo Mary MacKillop.

Ale ani svatí muži to neměli v církvi jednoduché. Jako první mě napadá Páter Pio, jehož svatý život doprovázely mimořádné jevy, které zřejmě vyvolaly nedůvěru, nebo svatý František hlásající vysoké duchovní ideály, které se zdály tehdejším církevním představitelům nereálné. S překážkami bojovali také svatý Cyril a Metoděj, ale v jejich případě to vzniklo tím, že působili na území západní církve.

Nebudu pátrat ani počítat, jestli bylo v církvi víc nepochopených žen nebo mužů. Ale udivuje mě, proč právě v době jejich pozemské existence tolik podezírání, nedůvěry a obvinění, zatímco po smrti naopak tolik ocenění, chvály a uznání, jichž přibývalo přímo úměrně s časem plynoucím od data jejich smrti, až to nakonec vyvrcholilo procesem svatořečení. Asi to bude tím, že i světci měli osobní chyby jako všichni lidé a tyto osobní chyby byly v době jejich života viditelnější a nápadnější, někdy možná do očí bijící. Tyto osobní nedostatky zřejmě překryly jejich vztah k Bohu i jejich skutečné dílo, které tak nemohlo vyniknout, případně bylo interpretované zkresleně optikou těchto osobních chyb a nedostatků. Odchodem na věčnost odešly i jejich chyby a nedostatky, na něž se časem pozapomnělo, zatímco životní dílo těchto lidí zůstalo, začalo růst a přinášet ovoce. "Dle ovoce poznáte je."

 Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí. Přijdou však s jásotem a přinesou své snopy (Žl 126,5-6)

  Svatá Terezie z Avile upozorňovala, že ani svatí a duchovně výjimeční lidé nejsou andělé, mají také svoje chyby. Někdy pak stačí sebemenší nedostatek ke zpochybnění jejich vztahu k Bohu i jejich díla. Všimla jsem si, že vůči nadaným a schopným lidem skutečně existuje v církvi určitá předpojatost. Jsou už dopředu podezřelí z pýchy a zlých úmyslů, na jejich chyby a nedokonalosti se přehnaně upozorňuje. Jiní lidé třeba žádné nadání ani schopnosti nemají, mohou mít ještě větší chyby než ti nadaní, ale nikdo na to nepoukazuje. Možná to bude tím, že nedostatky výjimečných jedinců jsou nějak více vidět. K tomu někdy přistupuje sklon těchto lidí dráždit a provokovat okolí.

Myslím, že současná církev by se z toho už mohla poučit a přestat řadit do kategorie nežádoucích a podezřelých každého, kdo nezapadá do standardních církevních představ, když tento člověk může být za několik století kanonizován. Chápu, že určitá opatrnost a vyčkávání jsou nezbytná, ale proč k tomu přidávat despekt a podezření ze zlých úmyslů? Tím nemyslím jen vyšší hierarchii, k odsuzování a podezírání máme sklony všichni. Ovšem na názorech a prohlášeních církevních představitelů záleží mnohem víc než na tom, co si mezi sebou povídají obyčejní věřící.

 Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové. Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců; oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky. (Lk 11,47-48)

Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? (Sk 7,52)

  Dnešní církevní představitelé jsou o chybách a omylech svých předchůdců jistě informovaní. Nepřísluší mi hodnotit, nakolik jsou informovaní o chybách a omylech vlastních. Navenek to působí, jako kdyby se mýlili a chybovali pouze ti před nimi, zatímco oni to už dělají dobře. Až na to, že ti před nimi byli o své pravdě a správnosti postupů přesvědčeni stejně jako dnes ti současní. Církevní představitelé, kteří přijdou po nich, budou zase přesvědčeni, že oni jednají a postupují správně a špatně to dělali jejich předchůdci.

Tak kráčejí dál svou cestou a občas pohodí nějaké to vyznamenání nalevo, napravo nějakou tu sankci nebo naopak, většinou podle svých dílčích poznatků. Naštěstí jim kráčí v patách vševědoucí a spravedlivý Bůh, který to v případě omylu přehodí na tu správnou stranu, aby se naplnilo: "První budou poslední a poslední budou první." Většinou to činí rukou nového církevního představitele, kterému tím jeho předchůdce jen přidělal práci.

Jak říká Kazatel: Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového.

 

 

 

 

 

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode