Jak vymazat diecézní paměť

Litoměřická diecéze si nedávno připomněla 65. výročí úmrtí posledního litoměřického biskupa německé národnosti  Antonína Aloise Webera. V diecézním časopise Zdislava proběhla anketa s otázkou, co vám říká jméno Weber.  Odpovědi dopadly katastrofálně.  Málokdo věděl, o koho jde, nevěděla to dokonce ani zasvěcená osoba.  Na druhé straně - odkud to mají ti lidé vědět, když žijí denně uprostřed stresů a existenčních problémů, bojují o přežití,  a do katedrály se dostanou nanejvýš na Vánoce nebo Velikonoce.  Mimo tyto dny se tam mše slouží jen  ráno, tedy  v čase,  kdy je většina normálních lidí v práci. Kdo nežije v Litoměřicích nebo  někde blízko, nemá šanci dostat se tam vůbec.

Nebylo by to tak hrozné, kdyby šlo jen o běžné mše.  Na mši lze zajít do jiného nejbližšího kostela třeba večer po pracovní době.  Až na to,  že s bohoslužbami v katedrále  konanými v tomto čase, většině obyčejných smrtelníků nepřístupném, bývají spojené významé diecézní události, např.  zádušní mše za zesnulé biskupy,  slavnost posvěcení katedrály, pontifikální mše,  výročí  kněžského  nebo biskupského svěcení biskupa a  významné liturgické svátky. Uvedené  mše jsou v této době dostupné jen několika zaměstnancům biskupství. Ostatní diecézané jako kdyby neexistovali. Je absurdní, že z toho byly vyřazeny i zasvěcené osoby působící v pracovním procesu. Pohled na fotky z těchto bohoslužeb je tristní.  Pokud si fotograf troufne zamířit objektiv na účastníky, můžeme vidět v lavicích jen několik lidí. Často je za oltářem víc duchovních než věřících v katedrále.

Ještě za biskupa Posáda jsem často cestovala podél Labe nádhernou krajinou i v týdnu na večerní mše do katedrály. Otec biskup se vždy spontánně radoval, když mě tam viděl. Ty cesty byly pro mě velkým duchovním povzbuzením. Prožívala jsem je jako součást své formace a přípravy na zasvěcení. Pomáhaly mi udržovat a posilovat diecézní  a církevní  vědomí.

Po příchodu nového biskupa to skončilo. Mše byly přesunuty do ranních hodin, s nimi i významné diecézní události. Od té doby se jich může zúčastňovat jen několik zaměstnanců kurie. Napsala jsem několika tehdy čerstvě jmenovaným kanovníkům Svatoštěpánské kapituly slušný dopis, kde jsem je na tuto skutečnost upozornila.  Nestálo jim to ani za stručnou odpověď.  Připomínky obyčejných věřících jsou mimo pozornost.  Je to i o diecézní  a  církevní  komunikaci.  Nevím, jestli otcové kanovníci mají představu, jak jsou na tom lidé znající jen cestu do práce a z práce, která pohlcuje většinu jejich osobnosti a energie. V takové situaci nemají sílu ještě myslet na diecézní a církevní záležitosti, když jim chybí možnost s diecézí nějakým způsobem žít.

Nedávno se konalo výročí posvěcení katedrály, samozřejmě zase ráno v pracovní době. Otec biskup, jak jsem se  dočetla (přítomna jsem být nemohla), zdůraznil duchovní spojení diecézanů s katedrálou. „ I když lidé žijí v různých částech diecéze, měli by mít ke katedrále duchovní vztah a o tento první chrám v diecézi duchovně i jinak pečovat.“  Nevím, jak si to otec biskup představuje, když od jisté doby  většina z nás může z katedrály vidět jen zamčené dveře.

Podobně jako lidé odpovídající v anketě o biskupovi Weberovi jsem také  dlouho nevěděla, že takový biskup existoval. Později jsem zaregistrovala, že za biskupa tohoto jména je každé září sloužena v katedrále zádušní mše.  Informaci, o koho jde, jsem si postupně sehnala, ale účastnit se zádušních mší v těchto čase nemohu.  Také zádušní mše za zesnulého biskupa J. Koukla nejsou běžným lidem dostupné. 

Pokud to tak půjde dál, diecézané  brzy nebudou vědět, kdo to byl biskup Koukl, a za sto let jim možná nebude nic říkat ani jméno Baxant. Tak lze úspěšně vymazat diecézní paměť.

       Žalm 42

2 Jako laň prahne po proudící vodě,

má duše prahne, Bože, po tobě!

3 Po Bohu, po živém Bohu, žízní duše má:

Kdy už půjdu a spatřím Boží tvář?

4 Ve dne i v noci jsou mi slzy pokrmem,

když mi říkají: „Tvůj Bůh? Kde je?!“

5 Duše mě opouští,

když na to vzpomínám,

jak jsem se zástupy chodíval,

do Božího domu se s nimi ubíral

se zvučným jásotem a písní chval,

když o svátku se zástup radoval.

6 Proč jsi sklíčená, duše má,

proč jsi ve mně tak ztrápená?

Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat,

on je můj Bůh, má záchrana!

7 Duše má je ve mně sklíčená,

proto na tebe vzpomínám

v kraji Jordánu a Hermonu,

na vršku Micaru.

8 Hlubina se ozývá hlubině

ve hluku tvých peřejí,

všechny tvé vlny a tvé příboje

se valí přese mě.

9 Ve dne kéž Hospodin svou lásku ukáže,

v noci kéž jeho píseň se mnou zůstane –

tak zní má modlitba k Bohu mého života!

10 Zeptám se Boha, skály své:

Proč jen jsi na mě zapomněl?

Proč kvůli nepřátelským útokům

mám chodit ve smutku?

11 V kostech mě drtí výsměch nepřátel,

když mi říkají: „Tvůj Bůh? Kde je?!“

12 Proč jsi sklíčená, duše má,

proč jsi ve mně tak ztrápená?

Spolehni na Boha – ještě mu budu děkovat;

on je můj Bůh, má záchrana!